Boj v managementu? Utečte z firmy, dokud je čas a kam
Jak se říká, nic netrvá věčně. V dnešním příběhu si povíme něco o situaci mého blízkého kamaráda, říkejme mu pro účely článku Karel, který nezareagoval adekvátně na nešťastný vývoj událostí ve firmě kde pracoval. I když teď je vhodné podotknout, že toto hodnocení situace je ryze autorsky subjektivní a my budeme v redakci rádi, když si na tento příběh uděláte především vy sami vlastní názor, o který se můžete s námi podělit níže v komentáři.
Karlovi jednoho krásného podzimního dne přivála do cesty zajímavá shoda okolností nové prestižní místo v softwarové firmě. I když sem nastoupil jako řadový pracovník, velmi rychle se vyhoupl do manažerské pozice. Jelikož byl Karel skutečně pracovitý a do práce investoval více než se od běžného smrtelníka žádá, jeho projektům se dařilo ve velmi dynamickém tempu. Ve firmě panovala přátelská atmosféra, management společnosti přijal Karla srdečně a začal mu otevírat další a další možnosti nejen pro jeho osobní růst. Přirozeně mu tak otevřel cestu i k mechanizmům, jakými jednotlivá oddělení hospodařila a v koncovém důsledku vytvářela hodnoty.
Karel byl velmi spokojený. Jeho plat a složka osobního ohodnocení se vzájemně atakovaly svou výší, takže byl – jak se říká hezky lidově – úplně v pohodě. Pořídil si byt, auto, drahou elektroniku, začal hrát aktivně tenis, cestoval hodně do zahraničí, měl velký úspěch u žen – zkrátka užíval života plnými doušky. Jednou na klasickém pravidelném měsíčním reportingu, kde shodou okolností oznamoval své nejlepší výsledky za uplynulý kvartál, majitelka společnosti oznámila, že se společnost dostala do dluhů a že odmítá dotovat projekty, které si na sebe neumí vydělat. A to včetně toho Karlova. Ten byl doslova v šoku. Finanční rozpočet nikdy nepřekročil, spíše naopak. Dokonce úspory z ročního milionového budgetu byly dle jeho tabulek znatelné.
[sociallocker id=”343″]Schůzky s obchodním ředitelem mu však záhy vyrazily dech. Obchodní oddělení na popud majitelky, který měl základy v osobní nesnášenlivosti (na první pohled Karlem nezaznamenatelné) právě s obchodním ředitelem, mělo doslova zákaz obchodovat určité produkty, které jednotlivá oddělení vytvářela. A samozřejmě i ta, kterou vedl Karel.
Sympatie a upřímnost finančního ředitele udělala na Karla dojem, že se rozhodl vzít situaci do svých rukou a bojovat s nepřízní na vlastní pěst. Domluvil si schůzku s majitelkou a jal se atakovat její neprofesionální postoje vůči řízení společnosti. Jenže na schůzkách s majitelkou se bezprostředně dozvěděl, že nikdy takový zákaz, jaký on tlumočí, nepadl, že vše je výmysl finančního ředitele, který naopak zkresloval finační zprávy a výsledky jednotlivých oddělení. A na základě toho dostal firmu do situace, kterou si nepřeje žádný úspěšný podnikatel.
Sketa nebo jen nechtěný středobod?
Co s tím?! Karlovi bylo v podstatě jedno, kdo za to může, snažil se zachránit, co se dá, hlavně své kolegy ze svého týmu. Pokud nejsou žádné úspory a cash-flow je nižší než kolik akutně potřebujete, jde to velmi těžko. Seškrtal tak velmi razantně řadu menších projektů, osobní ohodnocení a i dobrovolně ponížil svůj vlastní plat, aby vše bylo týmové a nebyl nucen nikoho propustit.
Samozřejmě takovou bezmeznou vytrvalostí nedisponuje každý, a tak řada spolupracovníků začala ve velkém odcházet. Jejich práce se přenesla na ostatní, případně (a to většinou) spadla přímo na Karla, který se za to cítil zodpovědný. Ten mimo své vlastní práce a touto novou běhá mezi ředitelem a majitelkou a snaží se jejich spor, který přerostl už v otevřenou válku, kdo komu co zakázal nebo ne, urovnat. Čím více se o to snaží, tím hůře se cítí. Pracovní přesčasy mu nikdo samozřejmě nezaplatí, denně musí absolvovat řadu interních schůzek, které ho zdržují od hlavní práce, a jelikož se nepostavil ani na jednu ze zainteresovaných stran v tomto sporu, dostává facky od obou střídavě.
Jelikož Karel nedokázal připustit, že se nelze zavděčit všem, pořád žije minulostí, existuje v tomto vzájemném sporu už něco přes rok. Jeho osobní život se totálně rozpadl, z bytu se musel odstěhovat, auto prodat, ukončil zajímavě se rozvíjející se vztah a jeho duševní rozpoložení lze snad nejlépe přirovnat k letním bouřkám. Jeho už jedinou zálibou jsou videohry po nocích, tenis už nehraje. Nervozita, nevyspalost a podrážděnost jsou jen ty slabší vlastnosti, kterými ho můžeme popsat, když se s ním dnes nárazově potkáme.
Řada jeho kolegů z managementu dnes pracuje v konkurenčních společnostech a daří se jim velmi dobře. V okamžiku vyhrocení osobní “války” se včas odpoutali a skočili po příležitostech, které se objevily. Loajalita nebo chceme-li naivnost Karla doslova semlela a ve společnosti, která dříve svým bohatým portfoliem zářila do dálky a své konkurenty nechávala v pozadí, i nadále je a i nadále koexistuje jako středobod dvou persón, které nejsou po letech spolupráce schopny najít společnou řeč, případně najít kompromis ve vší slušnosti v požadavcích toho druhého. Čím déle ve společnosti je, ztrácí důvěru v sebe sama a jeho dřívější úspěšné projekty, kterými se mohl ve svém CV ohánět, mizí v propadlišti dějin. [/sociallocker]
Komentáře
