Ani první odkaz na Google není ten nejlepší, proč tedy tolik věříme první myšlence?
V USA se investuje do protiteroristické politiky 25krát více než do boje proti rakovině. Na rakovinu však umírá téměř 2000krát více lidí, než v důsledku terorismu. Proč to však lidem nevadí? Proč neprotestují a netlačí na vládu? Protože se většina lidí bojí terorismu více jako rakoviny. Myslí si, že je větší pravděpodobnost, že je zabije terorista jako rakovina. O hrozbách terorizmu se totiž všude více povídá a jsou dezinformováni. Nemají dostupné všechny informace. Jenom kdyby si je vyhledali sami a to samozřejmě jen tak někdo nebude dělat. Raději se odstěhují do menšího města, kde jim nevrazí letadlo do mrakodrapu.
Stejný případ je, když se v zprávách v televizi odvysílá informace o pádu letadla. Na další den to je i v novinách a je toho plný internet. Představte si, že Vy máte zítra taky někam letět. Nevzpomenete si na tuto zprávu před odletem? Většina lidí určitě ano. Ale kolik z těchto lidí si při nastupování do taxíku směr letiště uvědomí, že mají přibližně 71krát větší šanci mít autonehodu, než, že jejich letadlo havaruje?
Lidský úsudek je často chybný
Za vše může chyba našeho úsudku, přesněji pojmenovaná jako heuristika dostupnosti. Člověk se spoléhá na první věc, která mu napadne, považuje jí za důležitější jako všechny ostatní. Takže proto se člověk bojí více létaní, když den předem slyšel o havárii letadla, než jízdy v autě, o které slyšel cosi nešťastného před dlouhými 14 dny. Na to si tak už rychle nevzpomene.
Co kdybychom si ale byli vědomí tohoto našeho zkreslení? Nepomohlo by to například mnohým starým lidem, kteří se bojí vyjít z domu, protože jsou přesvědčení, že ten mladík, který přepadl tu starou paní z Horní dolní 10 dní zpátky, je určitě za rohem, a když ne on, tak přinejmenším jeho kamarád? To, jak se na věci zkresleně díváme, můžeme doma zkusit se svým partnerem. Stačí si položit, a každý sám pro sebe i odpovědět, pár otázek typu „na kolik procent si myslíš, že máš podíl na uklízení tohohle bytu?“, „na kolik procent si myslíš, že máš podíl na organizaci našeho volného času?“, anebo „na kolik procent si myslíš, že máš podíl na nakupování potravin?“. Pak si sečtete, kolika procenty jste odpověděli na jednotlivé otázky Vy i partner celkem. Nebude vůbec neobvyklé, když budete mít u každé otázky dohromady více jako 100 %. Je to proto, že každý si pamatuje svoje úsilí víc, jako úsilí toho druhého. Platí to taky pro pracovní týmy.
Jak byste ale dopadli v testu, kde bychom se Vás ptali na 6 příkladů situací, ve kterých jste se choval asertivně, a pak bychom Vás vyzvali ohodnotit svojí asertivitu? Nebo co kdybychom požadovali těch příkladů až 12? Na základě čeho byste hodnotili svou asertivitu? Na základě toho, kolik příkladů musíte vylovit z hlavy, nebo na základě toho jak snadno si na ně vzpomenete? Norbert Schwarz udělal přesně tento výzkum a dopadlo to tak, že lidé, kteří uváděli jenom 6 příkladů, se považovali za víc asertivní jako druhá skupina, která musela uvést až 12 příkladů. Je to tím, že vzpomenout si na 12 situací je náročnější a tak lidé ztratili domnění, že jsou asertivní.
Zajímavé však je, že v stejném výzkumu s jediným rozdílem, kdy se ptali na situace s neasertivním chováním, si při 12 případech připadali účastníci víc asertivní, jako když druhá skupina uváděla jenom 6. Jednoduše je těch 12 vzpomínek na jejich neasertivní chování přesvědčilo, že když je přeci jen tak těžké si na ně vzpomenout, tak to nebude s jejich asertivitou tak špatné.
Čím více argumentů máme říct, tím více pochybujeme
Je to stejné, jako když se přišlo na to, že lidé jsou si méně jistí svou volbou v případě, že mají uvést více argumentů na její podporu. Anebo jsou méně užasnutí nějakým autem, když uvedli vícero jeho výhod. Také si lidé mysleli, že je náročnější se vyhnout nepříjemné situaci, když uváděli více způsobů, jako když stačilo uvést méně. No, jednoduše to máme v hlavě nějak popletené. Schwarzovi to však nedalo a vykonal znovu stejný výzkum. Tentokrát však účastníky předem upozornil na to, že jim bude v místnosti hrát hudba, nebo budou ovlivnění něčím jiným, co způsobí, že se jim budou vzpomínky vybavovat hůř. Vzhledem k tomu, že účastnici nebyli překvapeni, že se jim těžko vzpomíná a měli něco, co by z toho obvinili, už měli pocit, že jsou asertivní, i když si vybavovali až 12 situací.
Stačí málo a naše pocity a vnímaní jsou úplně odlišné. Zejména, když nad tím ani moc neuvažujeme a věříme svému domnění. A zejména, když zapojíme emoce. Například stačí jedno zemětřesení v Kalifornii a lidé si ve velkém začnou pojišťovat svůj majetek a přijímat opatření pro ochranu a zmírnění rizik (připevňují cenné věci, kupují dlouho trvanlivé potraviny do zásoby, atd.), protože se bojí, že další zemětřesení přijede brzy a chtějí být připraveni. Časem se však tento efekt vypaří.
Mozek vs statistika – jak nás média ovlivnila a jaká je realita?
Jak lidé vnímají takové život ohrožující rizika? Vzhledem na obrovské emoce, které život ohrožující událostí v okolí vyvolávají, lidé znova vnímají realitu tak trochu jinak, než doopravdy je. Výzkumníci Paul Slovic, Sarah Lichtenstein a Baruch Fischhoff dali lidem na porovnání vždy dvě možné příčiny smrti a lidé měli označit častější příčinu smrti a odhadnout jejich poměr. Pak výsledky porovnali se statistikou z daného období. Výsledky? Rozhodně zajímavé:
- Lidé se domnívali, že smrt autonehodou je přibližně 300krát pravděpodobnější jako smrt cukrovkou. Ve skutečnosti je cukrovka 4krát pravděpodobnější jako důvod úmrtí
- V dotazu na porovnání smrti autonehodou a smrti v důsledku nemoci lidé dávali tyto příčiny do poměru cca 50 : 50. Úmrtí v důsledku nemoci je však 18krát častější jako úmrtí při autonehodě
- Zasáhnutí bleskem, nebo botulotoxin jako důvod úmrtí? Dle dotazovaných je méně pravděpodobný blesk. Statistika však říká, že je o 52krát větší šance být zabit bleskem jako botulotoxinem
- Mezi tornádem a astmatem si vybírali za pravděpodobnější tornádo. Astma však způsobuje 20krát více úmrtí
- 80 % respondentů si myslelo, že je větší šance umřít kvůli autonehodě než kvůli mrtvici. Mozková mrtvice ale způsobuje téměř dvojnásobný počet úmrtí než všechny katastrofy i nehody celkem
Za těmito výsledky nejsou jenom emoce ale i média, které se snaží v nás tyto emoce vyvolat. Je mnohem běžnější slyšet v zprávách o autonehodě než o cukrovce, nebo o tornádu a ne o astmatu. A jak až mohou být média silná a lidský mozek slabý (nebo líný se zamyslet)? V roku 1989 v USA nastala panika, když se zjistilo, že chemický postřik na jablka způsobuje ve vysokých dávkách u myší a krys nádory. Všechna média o tom psala, diskutovala, veřejně známe osobnosti se k tomu vyjadřovali, až byl postřik zakázán. Nakonec však tento nafouklý skandál skončil tím, že lidé přestali kupovat i dobrá, nepostřikovaná jablka.
Držte se reality a prověřujte informace, budete o krok napřed!
Proto bychom si měli uvědomit, že jako lidské bytosti malým rizikům buď nepřipisujeme vůbec žádnou váhu anebo jim váhy přikládáme až příliš. Je běžné, že rodiče se bojí o děti, které jsou večer někde venku, protože se jim vybavují různé scénáře, co by se jim mohlo stát. Je snadné si vytvořit X scénářů, ale nakolik je statisticky pravděpodobné, že se byť jen jeden z nich vyplní? Nezapomínejme, že snadnost vyvolat si určité vzpomínky, nebo myšlenky, není vždy tím správným faktorem, který hodnotí danou situaci. Taky četnost vzpomínek může mít vliv na naše hodnocení.
Důležité je zůstat u reality a na ní založených statistikách a nepodléhat dostupnosti informací jenom z naší hlavy, která se – přiznejme si to – často plete. Pomůže nám to dělat lepší rozhodnutí založená na realitě a tím třeba předčit business konkurenty.
Komentáře
